Český bridžový svaz

V roce 1947 nastoupili na obchodní akademii v Masné ulici v Praze. Jejich mladická nerozvážnost a protirežimní postoj však brzy přinesly následky. Po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy byl ve třídě Masarykův obraz nahrazen Stalinovým, patnáctiletý Miloš poznamenal: „Toho vola nám sem tak rychle věšet nemuseli.“ Na základě udání spolužáka byl okamžitě vyloučen ze všech pražských škol. Následovalo období „vyhnanství“ v Českých Budějovicích, nucené práce v Nové Huti v Kunčicích a v Karvinských dolech. Teprve po absolvování dvouleté vojenské služby získal povolení studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE), kde úspěšně vystudoval ekonomii.

 

Po únoru 1948 nastalo pro československý bridž období temna. Organizovaná hra byla zakázána, označována za buržoazní zábavu a karban nevhodný pro socialistického člověka. Přihlášení se k bridži znamenalo okamžité zhoršení kádrového posudku. Přesto pražská bridžová komunita přežila, a to především díky nebojácným „bridždámám“, jako byly paní Moravcová, paní Seyfriedová a Milenka Rádlová. 

 

Tyto dámy organizovaly nelegální rubber bridž v pražských hotelech Družba a Zlatá Husa na Václavském náměstí, později na zimním stadionu Na Štvanici a v Dejvicích. Komerční partie se hrály na dvě směny. Když Miloš se Zdeňkem Pražákem po vojně do herny v hotelu Družba poprvé dorazili, starší garda se na mladíky dívala svrchu. Když Miloš oslovil přední hráčku „Paní Sylvo“, dostalo se mu chladné odpovědi: „Pro Vás budu vždycky milostivá paní Grundová!“ Respekt si však mladí hráči brzy vybojovali svými výsledky.

 

Během necelých tří let vyhráli Polák s Pražákem první Pražskou ligu v týmu Antonína Ficka. Následoval úspěch za úspěchem. Miloš Polák se stal jedním z pilířů československé reprezentace, kterou v 60. letech tvořili Kubišta, Hegner, Textor, Pražák a později Jireš. Se svým domovským týmem Kovo Praha (pojmenovaným podle podniku Kovo, kde Polák tehdy pracoval) získal v šedesátých letech celkem 7 mistrovských titulů v týmech (1960–1965, 1967), dva v párech (1961, 1964) a jeden ve smíšených dvojicích. 

 

Mezi týmy Kovo Praha a konkurenčním týmem Jukol (Kubišta, Hegner, Textor, Klas) panovala zdravá rivalita. Zatímco Jukol vyhrával Pražskou ligu, republikové přebory ovládal tým Kovo. Jedinou výjimku, kdy Kovo titul nezískalo, zavinil sám Polák při sehrávce 6 srdcí proti dvojici Textor–Klas. Po pikovém výnosu Karla Textora Polák předčasně nárokoval v čtyřkartové koncovce splněný závazek, aniž by vysvětlil další postup. Na výzvu soupeře musel hrát pik, po kterém závazek nešel splnit a jedenkrát padnul. Z této zkušenosti si odnesl celoživotní ponaučení: „Nenárokujte, dohrávejte!“

 

Československý bridž si postupně získával jméno v zahraničí. Americká „Official Encyclopedia of Bridge“ z konce 60. let i Polská encyklopedie uváděly Miloše Poláka v rejstříku předních světových hráčů. Výjezdy na Západ však byly komplikované – hráči neměli valuty, cestovali s konzervami a chlebem, spali pod stany nebo v motokempech (v Paříži spal spoluhráč Čenský ve vaně a Polák s Pražákem na nonstop striptýzu za pět franků).

 

Jedním z největších sportovních úspěchů bylo oficiální mezistátní trojutkání Itálie – Polsko – ČSR v Mariánských Lázních na 80 rozdání, kde Polák odehrál celý turnaj s Píkem Kubištou bez střídání a československý tým suverénně zvítězil nad italskými mistry světa v čele s legendárním Giorgiem Belladonnou. Sám Belladona Poláka respektoval a o rok později mu poslal podepsanou knihu „Fiory Romano“ s osobním věnováním. Výpravy přinášely i humorné momenty – například v maďarském Tihany u Balatonu, kde Zdeněk Pražák kvůli zapomenuté vatě v uších z cesty letadlem utrpěl takové bolesti hlavy, že tým ve finále skončil „až“ druhý, nebo v polském Zakopaném, kde se výprava bavila nad zapomenutou nylonovou košilí (tehdy drahé západní zboží) na ubytovně.

 

Na začátku šedesátých let byl Miloš Polák zvolen do čela přípravného výboru pro založení Československé bridžové organizace. Začal neúnavně bojovat za oficiální uznání hry. Jednal s úřady, organizoval kurzy na vysokých školách (na chemii měl přes 60 účastníků), tábory v Třeboni či Peci a pomáhal při založení mezinárodního turnaje v Mariánských Lázních. 

 

Klíčovým krokem bylo napsání učebnice bridže. Zvolil systém „LIMIT“. Protože neuměl psát na stroji, texty po večerech redigoval Josef Švec, který zároveň očistil bridžový slang od cizích výrazů a zavedl mnoho českých ekvivalentů používaných dodnes (tichý hráč, hlavní hráč, zdvih, vstup, příkaz, přebitek apod.). Pro prosazení knihy komunistickou cenzurou Polák získal šachového velmistra Luďka Pachmana, tehdejšího prominentního člena režimu (který se však později stal jeho ostrým kritikem), jenž ke knize napsal úvod (ve skutečnosti byl úvod napsán samotným Milošem). Kniha vyšla ve vydavatelství Melantrich v nákladu 15 000 výtisků a po negativních recenzích v komunistickém tisku, které paradoxně posloužily jako obrovská reklama, se vyprodala během několika týdnů. Bridžová základna díky tomu vzrostla z malého počtu až na 1200 hráčů. V roce 1967 byl pak oficiálně ustaven Československý bridžový svaz.

 

V srpnu 1968 byl Miloš Polák se svou ženou Eliškou na dovolené a účastnil se mezinárodních turnajů v Evropě. Po sovětské invazi do Československa se rozhodl nevrátit. Přes krátký pobyt v Londýně emigroval do Kanady. 

 

V nové domovině pokračoval ve své celoživotní vášni. Stal se hrdým členem American Contract Bridge League (ACBL), dosáhl titulu bridžového velmistra (Grand Master) a úspěšně reprezentoval kanadský národní tým. V roce 1977 založil v Kanadě program „Learn to Play Bridge“ (Naučte se hrát bridž). Svou pověstnou vřelost a trpělivost věnoval výuce nových generací a napsal řadu úspěšných knih pro začínající a mírně pokročilé hráče. Kromě bridže v Kanadě propadl také vášni pro golf.

 

Miloš Polák zemřel pokojně v úterý 9. prosince 2025 v nemocnici WRHN – Midtown ve věku 93 let. Zanechal po sobě hlubokou stopu v srdcích rodiny v České republice (bratra Zdeňka a synovce Petra Poláka), bývalé manželky Elišky i dlouholeté životní partnerky Fumiyo z Japonska. Jeho láska k bridži, organizační genialita a neutuchající energie pomohly vybudovat základy moderního československého i kanadského bridžového hnutí. Jeho odkaz v komunitě, které zasvětil celý život, zůstává trvalý.

 

 

S Milošem jsem se potkal při jeho občasných návštěvách Prahy v klubu. Nikdy jsme spolu moc nemluvili, jsem přeci jen jiná generace. Jeho knihu jsem poprvé četl asi v roce 1974, měli jsme ji doma.

Protože jsem se v roce 2020 začal díky covidu zajímat o historii bridže v Československu, získal jsem kontakt na Miloše a psal jsem si s ním o bridžové historii u nás. Vycházel jsem z jeho vzpomínek z časopisu Enjoy a ptal jsem se ho na nějaké detaily.  Rád mi odpovídal a zajímal se i o předválečnou historii. Obdivoval jsem jeho vitalitu, v jednom z emailů mi napsal ve svých devadesáti letech, cituji: „Otevřeli nám golf tak mám trochu méně času, ale hrabání se ve starých časech mě docela baví.“

Tento článek mu já i celá česká komunita dlužíme. Kdyby nebylo Miloše, tak kdo ví, kolik by nás v této době zbývalo.